Máca po komplikovaném porodu žije s dyskinetickou a kvadruspastickou formou dětské mozkové obrny a navíc má značnou vadu řeči. Od narození tak potřebuje pomoc ve všech běžných činnostech. Nemůže se sám postavit ani ujít jediný krok, nemůže se najíst ani napít, provést hygienu. O všechno z toho si dokáže říct, a to navzdory tomu, že ho ani jeho hlas moc neposlouchá, zato se rád se směje, je zábavný a komunikativní, upřímně se zajímá o svět a lidi kolem sebe.
Jak šel čas
Po porodu doktoři za dob normalizace doporučovali Mácově mámě Slávce, aby dala Mácu do ústavu, to ale podle ní nepřicházelo v úvahu. Celé dětství strávil Máca na sídlišti Dědina v Praze, jinde nebyl. Maminka pracovala ve školce jako pomocná síla a tam ho brala sebou, takže v podstatě byl tenkrát jediný integrovaný člověk s postižením v republice. Sám říká, že celé dětství bylo hrozně fajn a že mu děti pomáhaly, když tam byl pořád s vozíkem zaparkován. Jenže když děti, se kterými tam vyrostl, později začaly do školky vodit svoje děti, věděl, že je to v háji, že on tam nikdy své dítě nepovede a že chce vypadnout.
Osamostatnil se sám od sebe. Kolem zahrady, která náležela školce, kde jeho máma pracovala, totiž chodíval ředitel Jedličkova ústavu. Máca ho sám oslovil, a dostal se tak do školy mezi další lidi s handicapem.
Jednoho dnes si Máca podal inzerát, hledal někoho, kdo ho vezme do společnosti, za kulturou, zábavou a seznámí s novými lidmi. Na inzerát se ozvala Jana a postupně se díky ní, jejímu okolí a hlavně díky Mácovi samotnému, začalo kolem Marcela nabalovat více a více kamarádů a kamarádek a Máca tak prožil roky plné zážitků, které mnohdy nestihne prožít ani člověk bez postižení.
Po čase se Máca rozhodl okusit slasti a strasti samostatného bydlení bez mámy a přestěhoval do nájemního bytu, kde se u něj střídali asistenti a asistentky a on si tak mohl plánovat svůj čas s ohledem na své potřeby a přání.
Hnutí Mácou
Samostatně Máca bydlel přibližně 15 let a to díky podpoře lidí, kteří mu pomáhali financovat osobní asistence. V té době také vzniklo Hnutí Mácou za účelem hledat dobrovolníky a dárce z řad veřejnosti. Takto žil až do konce roku 2024, kdy se sám rozhodl, že volí stabilitu a jistotu nepřetržité péče, kterou jeho unavené tělo potřebuje více a více. Sehnat spolehlivé asistenty byla čím dále větší obtíž a tak Máca opustil pronajatý byt a nyní žije v zařízení pro lidi se zdravotním postižení. Takové zařízení má své výhody, ale také limity a omezení.
I když už není třeba financovat nepřetržité osobní asistence, Hnutí Mácou pokračuje dál - Máca chce žít svůj život i nadále co nejsvobodněji i se všemi omezeními, které pobytové zařízení zákonitě přináší. Rád zajede na výlet, na koncert, potřebuje pohodlné kompenzační pomůcky. Proto Hnutí Mácou pokračuje ve své činnosti.
"Hnutí Mácou vzniklo s jediným cílem – podporovat našeho přítele, Marcela „Mácu“ Dufka, který má těžké pohybové postižení, v jeho každodenním životě. Snažíme se zajišťovat pomoc, která je přímo adresná a má smysl. Prostřednictvím darů a transparentního účtu, financujeme výdaje spojené s běžným fungováním Mácova života. Naše činnost stojí na přímé důvěře – jak mezi námi a Mácou, tak mezi námi a podporovateli a podporovatelkami. Nemáme rozsáhlý aparát, dotace ani složitou organizační strukturu. Každá koruna, která k nám dorazí, má jasný cíl a konkrétní dopad. Hnutí Mácou je tak především komunitou lidí, kterým není lhostejný osud jednoho konkrétního člověka a kteří věří, že i malá pomoc může mít velký význam."
